Pod jménem Český nonet – obdobou jména Českého kvarteta, a tedy zavazujícím k velkým uměleckým výkonům – vystoupili umělci poprvé na veřejném koncertě dne 17. ledna 1924 ve dvoraně Národního domu na Žižkově. Zazněl Beethovenův Septuor op. 20, Foersterův Kvintet pro dechové nástroje a Spohrův Nonet op. 31.

Zrod nového tělesa se pochopitelně neobešel bez povšimnutí kritiků. „Úspěch mladých umělců byl radostný. Přejeme jim, aby se utvrdili ve svých pěkných zámyslech. Pak budou moci výsledky své práce ukázat třeba i za hranicemi, neboť stálý soubor takového složení je skutečně vzácný.“ (Národní politika, 1.2.1924)

Přání kritiky se splnilo velmi brzy. Všichni mladí umělci byli pozváni do Litvy, aby na státní konzervatoři zavedli pražský pedagogický způsob. Litva tehdy prožívala období „národního obrození“. Ředitel nově založené litevské státní konzervatoře Šimkus přijel pod vlivem světové popularity českého muzikantství do Prahy pro české umělce. Nonetisté se tak stali zakladateli hudebního života v Litvě a vychovali první domácí generace hudebních pedagogů.

Vedle svých povinností na konzervatoři organizovali v Litvě i koncerty. Založili žákovský orchestr, sami vystupovali jako noneto, v jiných komorních útvarech a také sólově. Tato velká záslužná práce však nepůsobila kladně na České noneto samo. Někteří členové následně přijali další zahraniční angažmá – v Egyptě, Švýcarsku, Norsku, Švédsku. Soubor se postupně rozpadal. Mezi třemi jeho členy, kteří se 30. července 1928 vraceli do Československa, jen jediný věřil v další existenci Českého noneta. Byl jím primárius Emil Leichner.