Pod Českou filharmonií setrvalo České noneto až do konce roku 1989. Od 1. ledna 1990 do konce června 1994 spadalo pod státní agenturu ARDO. Spolu s Českým nonetem přešel pod ARDO i celý archiv Českého noneta, který byl původně uložen v České filharmonii. V červenci 1994 Ministerstvo kultury zrušilo dotace agentuře ARDO, čímž se tato agentura rozpadla a České noneto se ocitlo, jako ve své počáteční době, opět tzv. na volné noze.

Následovalo opět několikeré stěhování, které mělo bohužel za následek ztrátu většiny archiválií. V archivu Českého noneta tedy dnes bohužel již nenajdeme ani pracovní smlouvy bývalých členů, ani programy koncertů, jen několik informačních materiálů a programů zejména z posledních několika let. (Toto se netýká notového archivu, který je kompletní a od roku 1997 také utříděn a opatřen signaturami.)

České noneto prožívalo v devadesátých letech další období nestability. Ať už přihlédneme k společensko – ekonomické situaci v hudební oblasti nebo třeba jen ke konkrétním existenčním podmínkám (zajištění zkušebny apod.), nelze se divit, že zde vzniká jistá paralela s počátkem třicátých let. Bohužel je zřejmé, že aktivita Českého noneta je díky výše zmíněným okolnostem nesrovnatelná například s počtem koncertů a zájezdů na přelomu padesátých a šedesátých let.

Přestože je možné chápat některé roky devadesátých let jako roky krizové, ať už díky střídání umělců nebo díky menšímu počtu koncertů, nelze přehlížet fakt, že České noneto začalo právě v této době pořádat vlastní koncertní cyklus. V této souvislosti je třeba také připomenout, že v roce 1995 vznikl Spolek přátel Českého noneta, občanské sdružení, které je v současné době hlavním propagátorem Českého noneta a zajišťuje mimo jiné také zmíněný abonentní cyklus.

V sezóně 1995 – 1996 se uskutečnil první ročník cyklu s názvem “Hudba a obrazy”, který byl posléze změněn na “Hudba mezi obrazy”. Základní filosofií cyklu je spojení hudby a výtvarného umění. Hudba s výtvarným uměním byla spojována již odpradávna. O podobě hudby v nejstarších dobách vypovídají například malby hudebních nástrojů v jeskyních, různé sošky, ztvárňující hráče na hudební nástroje, či malby na nádobách. A tak právě koncert v galerii je jakýmsi spojovacím článkem mezi těmito sobě blízkými druhy umění. Nejednou jsme jistě byli svědky, jak se nám tzv. “otevírají” obrazy, slyšíme-li při jejich pozorování příhodnou hudbu, či prožíváme-li současně například nějaký silný citový vztah. Možná získáme pocit, že jim najednou “rozumíme”, a to lépe, než kdyby nám je někdo vysvětloval učenými slovy. Teoretik často odborně mluví a od obrazů nás spíše oddaluje, zatímco hudba nebo slova básně nám zprostředkovávají “poznání” jakoby v čistém stavu. Otázkou, proč tomu tak je a proč je člověk za takových okolností otevřen daleko většímu prožitku, se zabývá psychologie vnímání pod pojmem synestézie. Synestézie je současné splynutí několika smyslových vjemů, které ve výsledku působí více než pouhý součet vjemů jednotlivých. Dá se říct, že dochází i ke zvláštnímu úkazu interpretace jednoho uměleckého díla jiným. Hudba posiluje účinek vnímání výtvarného díla, básně nebo divadelního textu. Stejně tak provozování hudby uprostřed výtvarných děl může případně zvětšit množství asociací nebo je naopak vymezit. Velmi přínosné například je i to, že na takto uspořádaných koncertech se mohou lidé různých uměleckých profesí potkávat, vyměňovat si názory a zjišťovat, jak rozdílné či podobné umělecké problémy má například skladatel, hudebník, malíř nebo básník.

České noneto pořádá cyklus komorních koncertů Hudba mezi obrazy od roku 1995 každoročně. Koncerty probíhají v Galerii Lichtenštejnského paláce na Malé Straně v Praze. Do tohoto projektu si České noneto také zve ještě další komorní soubory, kterými jsou Pražské dechové kvinteto, Guarneri Trio Prague, Pražské klavírní duo, Epoque Quartet a další. Příležitost zahrát si s renomovanými komorními tělesy dostávají i mladí hudebníci – vynikající studenti či absolventi Akademie múzických umění v Praze. Svá výtvarná díla zde již vystavovali nebo budou vystavovat Helena a Jaroslav Horálkovi, Michal Matzenauer, Valentin Popov, Rudolf Riedlbauch, Petr Šmaha, Kamila Ženatá, Romana Králová, Vojtěch Adamec, Ivan Tausinger, Jaroslav Alt, Ivan Viták a Jiří Mika, Miroslav a Zdeňka Marschalovi, Eva Mansfeldová, Alena Petříčková, Pavel Kryml, Jan Tichý, Karel Prášek, Arnošt Chabera, Jitka Hilská, Alexandr Hejl, Kateřina Opltová, Anna Vančátová a další.

Každý ročník cyklu je dramaturgicky sestavován se záměrem poskytnout posluchačům příležitost pro srovnání kvalit starších skladeb s těmi novými, nezřídka bývají na koncertech uváděny premiéry. Nelze sice hovořit o desítkách nových skladeb ročně, ale skladatelský zájem o noneto je stále značný. Zdá se, že dramaturgický záměr se daří, neboť koncerty cyklu jsou pravidelně již několik let téměř nebo úplně vyprodané. První tři a sedmý ročník cyklu se podařilo realizovat jen s pomocí grantů Ministerstva kultury a Hlavního města Prahy za podpory hudebních nadací, čtvrtý až šestý ročník byl podpořen generálním sponzorem.

Pro lepší dokreslení významu a šíře cyklu uveřejňujeme kritiku otištěnou v Hudebních rozhledech:

HUDBA MEZI OBRAZY

Koncert v předvánočním čase 21.12.1999 pravidelného cyklu Hudba mezi obrazy otevřelo spolu s vernisáží děl Romany Králové České noneto novinkou Lukáše Matouška Viderunt omnes fines millenii. Ta byla objednána Českých rozhlasem v rámci projektu Evropské rozhlasové unie, která při příležitosti magického data 1. ledna 2000 zařadila do půlnočního rozhlasového času krátké – v našem případě cca šestiminutové – kompozice autorů svých členských zemí, jejichž společným inspiračním zdrojem byl Perotinův vánoční graduál “Viderunt omnes fines terrae” (překlad nezkrácené verze – Viděly všechny hranice země oslavovat našeho Boha). Lukáš Matoušek pro Hudební rozhledy o skladbě uvedl: “Při své skladatelské i interpretační činnosti rád hledám souvislosti mezi historickou a soudobou hudbou a v kompoziční práci čerpám z rané hudební tvorby často mnoho podnětů. Proto je zde zrcadlo historičnosti pojato soudobým jazykem”.

Viderunt omnes fines millenii (Všichni viděli konec tisíciletí) je parafrází zmíněného Perotinova organa, jehož chorální téma autor společně s nejstarší památkou české duchovní písně “Hospodine, pomiluj ny” mixážní technikou ve volně neogotickém stylu zpracovává. Nonetové obsazení zde dělí do dvou nástrojových skupin: smyčce podporované lesním rohem, jež citují volné úryvky chorálu v rytmicky stabilnějších hodnotách staví proti skupině dřev, kterým přiděluje kratší a rytmicky hybnější motivy. Vedle Perotinovy kontrapunktické práce po vzoru jím užívané hoquetové techniky je použito také pro středověk příznačného zacházení s disonancí. I když skladebné postupy čerpající z ranějších autorů nejsou v současné hudební tvorbě nikterak ojedinělé, způsob, jímž dovedl Lukáš Matoušek na limitované ploše vytvořit spádnou a posluchačsky přitažlivou kompozici, je chvályhodný. V podání Noneta vyzněla premiéra přesvědčivým a pro první veřejné provedení díla šťastným způsobem.

Nonetto favoloso (O statečném princi Bajajovi) Václava Trojana přes autorovu tradiční melodickou fantazii a instrumentační barevnost neslo stopu svého původního určení, jímž bylo vytvoření hudebního podkladu k Trnkově slavnému filmu. Škoda, že skladatel nedal své osobité melodice pevnější formální strukturu – ve stávající podobě působí spíše jako programový nástin jenž si žádá obrazového dokreslení. Jedním z velkých problémů v tomto století vzniklých nástrojových skupin je absence klasického repertoáru, který je pohříchu dnešním publikem vyhledáván především. V řešení obtížného problému transkripcí České noneto sáhlo po serenádách, jejichž charakter zásah takového druhu unese. Bohužel Ingmanova transkripce Dvořákovy Serenády E dur, op. 22 není díky přílišnému, až sólovému vytížení dechových nástrojů nejšťastnější. Jinak zdařilý, dobře navštívený večer uzavřely koledy v Thuriho úpravě pro dechový kvintet. (Michal Matzner, Hudební rozhledy, ročník 53, č.2, vyšlo v roce 2000)