Úspěchy Českého noneta v Itálii

Florencie (od našeho zvláštního dopisovatele): Již po šesté hostuje komorní soubor České filharmonie České noneto v Itálii. Stalo se jedním z nejoblíbenějších souborů v zemi. Na svém současném italském turné, které bude pokračovat i zastávkou v Rakousku, vystoupilo České noneto poprvé v Divadle Pergola ve Florencii. Tato slavná metropole italského umění připravila českým umělcům slavné ovace. Jedno z nejúspěšnějších děl programu, skladba českého soudobého skladatele Jiřího Jarocha, muselo být dokonce po koncertě opakováno. Jarochova Dětská suita sklidila zasloužený úspěch. Vedle toho uvedlo České noneto skladby B. Martinů, W. Lutoslawského a L. Spohra. Koncert v Divadle Pergola byl vysílán italským rozhlasem. (Lidová demokracie, venkov, 26.11.1960)

České noneto, komorní soubor České filharmonie, poprvé vystoupilo na svém zájezdu v Holandsku. Na koncertě v Leydenu obecenstvo po každé skladbě povstalo a nadšeně odměňovalo potleskem umění českých instrumentalistů. (Rudé právo, venkov, 16.2.1961)

O cestě do Latinské Ameriky a Španělska napsali účastníci turné – členové Českého noneta. Jejich příspěvky zde předkládáme.

60.000 km s českou hudbou Latinskou Amerikou

V jednom z barokních paláců ve Valdštejnské ulici na Malé Straně sídlí ti, kteří exportují českou muziku. Posílají do celého světa naše umělce a zvou zahraniční. Dlouhé týdny a měsíce korespondují, sjednávají a konečně podepisují smlouvy, aby pak – většinou na poslední chvíli – s pasem v ruce, poslali naše kumštýře za hranice. Málokdo ví, že prvou a poslední instancí při cestách po světě je pro naše koncertní umělce Hudební a divadelní agentura. A když to skřípe, neminou blesky hromosvod na její barokní střeše pod Ledeburskými terasami. Vavříny si umělci ponechají pro sebe…

A tak HUDAG, manager všech našich umělců, po dlouhém jednání se španělskou agenturou Daniel, poslal České noneto, komorní soubor České filharmonie, do Latinské Ameriky. Již 37 let jezdí nonetisté světem, avšak na tak dlouhou cestu se dosud nevydali. Dosavadní nejdelší turné po Jihoafrické Unii bylo poloviční ve srovnání s cestou, na kterou odletěli počátkem května. 60.000 km v devíti nedělích a 31 koncertů v 8 státech. Suchá čísla, ale kolik za nimi bylo zážitků, strádání, přemáhání se, ale i radostného dojetí nad závěrečným potleskem. Která země přijala naše umělce nejlépe? Kde mají nejvyspělejší publikum? Co se nejvíce líbilo? Dvořák, Prokofjev, Spohr nebo nejpopulárnější komorní dílo Beethovenovo septet Es-dur? Těžko v krátkosti odpovědět. Byly země, do kterých nám visa nedali, ale tam, kam jsme mohli, tam jsme znovu poznávali, že pro hudbu není hranic ani železných opon a že lidé podle svého temperamentu nadšeně tleskají české hudbě i jejím interpretům. Stejně jako dříve, tak i nyní v Brazílii, Uruguayi, Argentině, Peru, Kolumbii, na Kubě, v Mexiku a na Holandských Antilách jsme především propagovali naše soudobé autory, zde – až na B. Martinů – téměř neznámé. Je to řada jmen: V. Dobiáš, Zd. Folprecht, Al. Hába, J. Jaroch, I. Krejčí, J. Novák a K. Šrom. Pořadatelé se někde velmi bránili české moderně, jinde ji vítali a chtěli poznat žáky ze školy A. Dvořáka a B. Smetany.

Nonetisté poznali mnoho měst, ale to nejkrásnější nás přivítalo hned úvodem. Mají pravdu všichni, kteří Rio de Janeiro korunovali na královnu měst. Snad zapochybujete o tom, chodíte-li ulicemi, při pohledu na stráně kopců uprostřed města, jež jsou na úpatí pokryty dřevěnými boudami chudiny či vidíte-li komické, staromódní tramvaje, řítící se s rachotem ulicemi. Určitě vás však nadchne pohled na město, vyjedete-li na 700 m vysokou horu Corcovado, kde obrovská socha Krista shlíží na nádheru města i na bídné chatrče favel.

Odtud je nezapomenutelný pohled na řadu zátok, zalesněných kopců, pláží a na veliké jezero uprostřed města. Rio je královnou měst především svou polohou a přírodní scenérií.

Uruguay je malou, nebohatou zemí, avšak česká hudba, zásluhou tamního dirigenta Protasiho, tu zní často. Zdejší tisk nás přivítal tak srdečně a věnoval nám tolik pozornosti jako málokde. Kritici nadpisovali své recense velmi nadšeně: Triumf Pražského noneta – Výjimečné mistrovství – Vynikající koncert.

Nečekaný zájem o koncerty je v Peru. V dávné minulosti nejbohatší země patří dnes k těm nejchudším v Jižní Americe. Skalnaté pohoří, písečné pobřeží, kde zeleň je vzácnou podívanou. Smutný byl pohled z letadla na pustou zemi, i pak na žebrající děti a kojící matky na ulici. Tím větším překvapením byl bohatý koncertní život a zájem o komorní hudbu.

Kolik vzrušení mimo koncertní síň jsme prožili na mexických pyramidách a u vykopávek boha Quetzalcoatla v Teotihuacánu! Vystoupili jsme na vrchol pyramidy Slunce, kterou Toltéci zasypali před dobyvačnými Aztéky. Avšak Aztéci ji odkryli a konali tam rituální vraždy. Obětem vyjímali zaživa srdce a obětovali je bohům. Kamenní svědci umění Toltéků přihlíželi pak i zániku aztécké říše, byli znovu zasypáni, tentokrát Cortézovými conquistadory, jejichž potomci je opět nyní postupně odkrývají a tak zvyšují turistický ruch. Ve společnosti malých, dvanáctiletých indiánských “archeologů”, kteří buď na vlastní pěst tajně kopou, nebo dovedně zhotovují falsifikáty, jež cizinec těžko rozezná od pravých teotihuacánských hlaviček, sošek či ozdob z váz, jež byly až tisíc let zasypány prožíváme další vzrušení. Za malý peníz můžeme koupit výrobek Montezumova umělce nebo padělek, kterým podpoříme chudého a dovedného Indiána z nedaleké vesničky San Juan. Věříme, že máme jen originály. Těšíme se z nich a náš “odborný” poradce – řidič vozu našeho velvyslanectví – nás v tom utvrzuje.

Nejdůkladněji poznali jsme z Latinské Ameriky Kubu. Pětadvacet dní jsme prožili v Havaně a vždy jen na skok jsme zajížděli do provincií. Havana je městem, jež nejen pokřtilo nejslavnější španělský tanec hava nerou, ale i zrcadlem bývalého přepychového života a luxusu této prodloužené Floridy. Revoluce zde mnoho změnila, což jsme poznali i na koncertech. Naslouchali nám lidé ze všech vrstev. Mnozí přišli více ze sympatií k Čechoslovákům, než ze zájmu o komorní hudbu. Pro mnohé to ostatně byl prvý koncert, kterému naslouchali. Dosud nikde jsme neměli tolik barevných posluchačů jako na Kubě. I v tom bylo mnoho revolučního. Kubánci mají dnes málo vyspělého koncertního publika. Vychovávají si proto nové a s velkým elánem se věnují také výchově uměleckých instruktorů v oboru hudby, divadla a tance. Tato dvouletá škola má kolem 4000 posluchačů.

Dlouhé putování americkým kontinentem nebylo pro devět českých umělců jen výletem do exotických zemí. Byl to neustálý zápas s tropickým vlhkem, nesnesitelným vedrem, žízní, nezvyklou stravou, byrokratickým aparátem konzulátů, odmítajících udělení vstupního visa, i s komáry, dotírajícími na potem zalité umělce na podiu. Jediným cílem nonetistů byla úspěšná representace našeho umění a v sousedství Berlínského okteta, které současně s námi projíždělo stejnými městy, vyjma Kuby, měla kritika možnost srovnávat. Nebylo snadné po šestnáctihodinové jízdě vlakem, bez spánku, a ve voze s porouchaným větráním sednout za pulty a dobře hrát. (Václav Žilka, Svět v obrazech, Praha, 12.8.1961)

Noneto ve Španělsku

Na samém začátku koncertovalo České noneto v Německé spolkové republice, v Holandsku a Itálii, ze Sicílie jsme se vydali přes Nicu do Barcelony. Člověk se neubrání neustálému srovnávání. Liší se italské obecenstvo od španělského? Brzy jsme zjistili, že se liší velmi výrazně. V Palermu ženy při koncertech kouřily, bavily se a jen málokteré nám zatleskaly. Tím spíše nás pak překvapilo, když o přestávce přišly do šatny a mluvily o našem koncertě jen v superlativech. Zeptali jsme se tedy nesměle, proč nám tak málo tleskaly. Pokrčily rameny: Nač se namáhat? Hlavně, že se nám to líbilo, nebo ne? Jednu pěknou zkušenost jsme však v Itálii udělali: čím dál od jeviště a čím blíž ke galeriím, tím je pozornost soustředěnější a nadšení srdečnější. Návštěvy komorních koncertů nedosahují v Itálii té výše jako v NSR, Rakousku a Holandsku.

A Španělsko? V posledních letech tam zavítala celá řada našich umělců a pořadatelé je chtějí znovu a znovu. Španělé nemají tak velkou tradici muzikantského umění jako Italové, alespoň tradici koncertní a operní; divadla při našich koncertech jsou však vyprodaná, obecenstvo velmi pozorné, vděčné a vyspělé.

Náš španělský agent má daleko k těm, s nimiž noneto dosud spolupracovalo. Jinde je všechno připraveno dlouho dopředu, známe předem odjezdy vlaků, hotely, nejezdíme zbytečně z místa na místo. Ve Španělsku se musíme hodně starat sami o sebe, někdy neznáme plán koncertů ani na nejbližší dny. Často musíme telefonovat nebo i osobně zajet do Madridu za agentem; ani podepsaná smlouva není nedotknutelnou záležitostí. Nejvíc času strávíme ve vlaku – i 36 hodin jízdy bez lůžka, a pak hned koncert. Koncertní turné není výlet, ani rekreace, ale velmi namáhavá práce. Únavu vyvažuje jen umělecký výsledek, ohlas u publika a chvála kritiky: Mimochodem v Oviedu se kritikové nepodepisují jménem, šifrou nebo iniciálami; jejich pseudonym se ukrývá za některou z velkých hrdinných operních postav jako Florestan, Fidelio a Tamino. U nás by taková móda byla asi hodně nezvyklá (Dalibor), ačkoliv leckdy i příhodná: Mumlal například, o jedné slavné postavě Smetanovy Prodané nevěsty ani nemluvě.

Španělsky neuměl nikdo z nás, a nejvíc potíží jsme z toho měli v restauracích. Pokud jsme se drželi dvou oblíbených pokrmů, bifteku a řízku (bifstec a escalope), nebyli jsme zklamáni. Jenomže člověk nemůže žít jen o bifteku a řízku, a tak jsme občas zkoušeli improvizovat. Vzletně znějící tortilla se ukázala jako obyčejná amoleta, ještě hůř to dopadlo se specialitou záhadného názvu calamares en su tinta. Jménem i chutí to připomínalo kalamáře ve vlastním inkoustu, ale byla to podivuhodná spleť ocásků v temné tekutině: když jsme pak viděli na trhu rozpláclou sépii, z které tato pochutina vznikla, ztratili jsme chuť docela. Také náš primárius si dlouho pochutnával na nudlových polévkách, až si jednoho dne vzal k jídlu brýle a zjistil, že těstoviny mají malá černá očka: byli to tencí dlouzí hádci. Od té doby obědvá náš primárius zásadně v brýlích. Líbila se nám Pamplona, rodiště houslisty a skladatele Pabla Sarasata. Mají tu nádhernou gotickou katedrálu, ale nádhernému interiéru zdaleka neodpovídá čelní fasáda v neoklasickém slohu, postavená místo původní, vyhořelé. V tichém nadšení však člověk prochází hlavní lodí a prohlíží si to obdivuhodné, velké umění gotických kameníků: už se nám po tom čistém a prostém slohu stýskalo.

Provincie Navarra, které vévodí pevnost Pamplona s trojími hradbami, podnes většinou zachovalými, patří k území Basků. Jejich vesnice jsou vlastně jen miniaturní osady, ne větší než o deseti dvaceti staveních. V úrodném údolí těsně před Pamplonou na cestě ze San Sebestianu je takových jako naseto.

Co ještě? V módě, zdá se, převládá černá barva. I u mužů. Většina žen má mírně nabarvená horní víčka světle modrozelenou barvou, ale nepůsobí to právě výstředně. Z automobilů je nejčastější Renauld-Dauphine a Seat – španělská licence Fiatu. Španělská ulice mocně dohání západní Evropu – až na ten striptýz. Španělsko jej nezná – ani v nočním podniku, kině, časopisech. Španělka, která si v neděli usedne na lavičku v parku, napraví případný nedostatek délky moderních sukní pečlivě složeným pláštěm. S tak úzkostlivou snahou o mravnost jsme se málokde ve světě setkali! V Pamploně jsme zjistili, že velká přísnost platí i pro tančící mládež: při tanci musí být mezi párem odstup, a tak jsou zklamáni zejména milovníci pomalého argentinského tanga. Naši ctitelé twistu by si tu však patrně přišli na své. Film nabízí převážně americkou produkci a televize, rozšířená do každé kavárny i hospůdky, nemá zdaleka tolik obdivovatelů jako u nás. Smutně působí na ulici počet slepých mužů a žen, kteří prodávají losy a nabízejí je voláním:”Para oíí, para oíí.” Při oddechu mezi voláním upozorňují na sebe klepáním bílé hole o dlažbu. Nikdo nesmí prodávat losy státní loterie, jen slepí. To je jejich výsada, ale těch, kteří si na ni musí činit nárok, je příliš, příliš mnoho!

Vracím se raději k nonetu. První zájezd nonetistů do Španělska byl zdařilým zakončením poslední sezóny před vstupem do jubilejní – čtyřicáté. Nejstaršímu českému komornímu souboru bude totiž už čtyřicet let; u člověka to zdaleka není stáří, ale u sdružení devíti umělců, kteří prodělali dny slávy i krizí a chvíle radostné i trpké, je to věk obdivuhodný. (Václav Žilka, Lidová demokracie, Praha, 7.6.1963)

Zažloutlá fotografie v Bilbau

Zákulisí divadla ve velkém severošpanělském přístavu Bilbau. Nevelká místnost, ale zároveň jedno z nejzajímavějších muzeí světového koncertního umění, které jsme kdy za svého koncertního putování po světě poznali. Na zdech stovky fotografií houslistů, klavíristů, violoncellistů, zpěváků, kytaristů i komorních souborů a dirigentů, kteří za 67 let existence “Sociedad Filarmonica de Bilbao”, hudební společnosti v tomto městě, uspořádali již 1296 koncertů. V hledišti i zákulisí je sváteční nálada. Přijelo ČESKÉ NONETO, zvláštní, ojedinělý soubor z daleké země. Natěsnáni v menší místnosti si členové souboru připravují nástroje, rozehrávají se, prohlížejí si fotografie na zdech. Hlavou se jim honí tisíce myšlenek. Vzpomínky na právě ukončené turné po Itálii. Na prvé koncerty ve Španělsku – v San Sebastianu a v Pamploně.

Vtom nám padne zrak na jednu ze zažloutlých fotografií. Má jedno z nejnižších pořadových čísel tohoto “muzea”. Tváře jsou nám nějak povědomé. Jdeme blíž, luštíme písmo, podoby. Ano, není pochyb! Jsou to členové slavného Českého kvarteta! Karel Hoffmann, Josef Suk, Jiří Herold a ještě Hanuš Wihan. Toho kvarteta, které vlastně zakládalo slávu novodobého českého koncertního umění ve světě. A které v podstatě dalo před 40 lety po svém příkladu u několika malých konzervatoristů vzniknout myšlence založit podobný soubor, složený tentokrát ze 4 nástrojů smyčcových a z pěti dechových – České noneto.

Letopočet věnování na zažloutlé fotografii ukazuje duben 1914. Jejich přímí žáci a následovníci dnes, téměř po padesáti letech ladí své nástroje, aby obhájili slávu svých dodnes zde s úctou vzpomínaných učitelů. Obhájí ji? Obhájí i dobrou tradici dalších českých umělců koncertujících zde před nimi před desítkami let nebo i před nedávnem, jako byl tehdy právě začínající dirigent PSMU Šoupal, Kvarteto Ševčíka-Lhotského, Novákovo kvarteto, Kvarteto hl. města Prahy FOK, Pražské trio aj.?

Uvítací potlesk zcela zaplněného sálu je zdvořilý, ale chladný. Zaznívají první tóny nesmrtelného Beethovenova Septuoru. Cítíme očekávání a kritickou pozornost až v konečcích prstů rozmlouvajících s nástroji. Pociťujeme vzrůstající napětí, slyšíme stále vzrušenější reakci obecenstva v krátkých pauzách mezi větami díla. Poslední pasáž, závěrečný Es dur akord. Vteřina, nekonečně dlouhá vteřina známého napětí, plného očekávání reakce obecenstva. A hned nato osvobozující uvolnění, jak se spustí bouřlivý vodopád potlesku. Znovu a znovu se musíme jít děkovat.

A po přestávce s tím větším zaujetím seznamujeme španělské posluchače s dvěma skladbami žijících českých skladatelů – Aloise Háby a Jana Nováka, kteří na dnešním koncertu reprezentují činorodé, tvůrčí Československo těchto let. Také po této druhé polovině koncertu nebere potlesk konce. Musíme několikrát přidávat. Úspěch už teď bereme trochu jako samozřejmost. Jsme proto přece jen trochu překvapeni, když nám starý, sympatický president hudební společnosti vřele blahopřeje a s údivem prohlašuje, že u zdejšího chladného a konzervativního publika takový úspěch už dlouho nezažil. A připojuje hned pozvání našeho souboru na další koncert v příští sezóně.

Vzduch voní jarem. Z nedalekého přístavu táhle houká loď. Čekají nás další namáhavé cesty, další ztékání hradeb nedůvěry a konzervativnosti. Bude nás povzbuzovat vzpomínka na zažloutlou fotografii v Bilbau. (Rudolf Lojda, Rudé právo, Praha, 11.6.1963)

A takto hodnotí zájezd do Španělska tehdejší tisk:

Úspěch Českého noneta v Itálii a Španělsku

Po úspěšném šestitýdenním uměleckém zájezdu do Itálie a Španělska se vrátilo do Prahy České noneto, náš nejstarší komorní orchestr, který letos oslaví 40 let svého trvání. Zatímco Itálii soubor navštívil od konce druhé světové války již posedmé, španělské turné bylo prvním zájezdem Českého noneta do této země. Mimořádný ohlas, kterého dosáhlo u obecenstva i kritiky obou zemí, je o to významnější, že soubor do svého repertoáru zařadil především soudobou českou komorní hudbu. Zahraniční posluchači se tak kromě některých klasických komorních skladeb seznámili s díly Aloise Háby, Jana Nováka, Iši Krejčího, Jiřího Pauera a Bohuslava Martinů. (čtk) (Mladá fronta, Praha, 11.4.1963)

Zásadní personální změnu soubor prodělal v roce 1963, kdy ředitel České filharmonie Jiří Pauer vypsal konkurs na všechna místa Českého noneta. Tři měsíce před uskutečněním onoho konkursu noneto podniklo zahraniční zájezd do Španělska. Následující slova jsou přesnou citací bývalého člena Českého noneta, flétnisty Václava Žilky, jenž patří mezi ty členy, kteří museli v tomto roce soubor opustit. ”Tři měsíce před konkursem, jehož termín nám byl již znám, jsme odcestovali na zahraniční turné do Španělska. Tam nastalo velké rozčarování a údiv. Od jednoho ze svých kolegů, jenž byl aktivním členem KSČ, jsme se dozvěděli, kdo konkurs po příjezdu udělá a kdo ne. Čímž se tedy ukázalo, že vypsaný konkurs byl vlastně obyčejnou fraškou. Tímto se tedy stalo, že po příjezdu ze Španělska se čtyři členové Českého noneta náhle ocitli doslova na dlažbě.” Mezi tyto “vyhozené” členy patří kromě Václava Žilky také Václav Vodička, Oldřich Uher a Vilém Kostečka. S nimi ze souboru odešel i dlouholetý primárius Emil Leichner. Ne však tímto nedůstojným způsobem. Emil Leichner se po desítkách let odsloužených v Českém nonetu odebral těsně před oslavou čtyřicetiletého výročí založení souboru do zasloužené penze.

Na tato místa přišli noví hudebníci. Zde je třeba podotknout, že se jednalo o výměnu více než poloviny souboru. Mezi nově příchozí patřili Bohdan Warchal, Lubomír Malý, František Hertl, Jiří Válek, Karel Lang.