Vysledovat přesný průběh krizových let 1928 – 1931 je téměř nemožné pro nedostatek materiálů. Spokojme se tedy s konstatováním, že soubor stál mnohokrát před svým zánikem, který se však vždy podařilo zažehnat. V této době docházelo k častému střídání hudebníků, v jedné chvíli byli stálými členy jen čtyři umělci.

Krize byla překonána až v roce 1931, kdy se iniciátoru oživení Emilu Leichnerovi podařilo získat pro soubor nové členy, profesory pražské konzervatoře. Tehdy přišel Oldřich Šorejs, Rudolf Černý, Adolf Kubát, Artur Holas, Jan Fürst, Vilém Kostečka a také Emanuel Kaucký, který odešel v roce 1926.

S Emilem Leichnerem vytvořili nové jádro velké tvůrčí iniciativy. Uskutečnilo se několik úspěšných zájezdů do zahraničí. Ve Vídni přijímá obecenstvo i kritika České noneto s nadšením (Oesterreichische Gewerbezeitung 9.4.1932).

Také Litva, Lotyšsko a Estonsko očekávaly příjezd Českého noneta netrpělivě. Na podzim v roce 1932 tisk radostně oznamuje příjezd starých přátel. Ale z těch, kteří kdysi působili v Klajpedě, přijeli již jen dva – Emil Leichner a Emanuel Kaucký. Nastalo zklamání. Kritiky ukázaly, v jak velké oblibě byli bývalí profesoři litevské konzervatoře (Wiener Allgemeine Zeitung 29.10.1932).

Po návratu ze zájezdu se ve Smetanově síni Obecního domu v Praze uskutečnil koncert premiér. Zazněl Nonet op. 147 Josefa Bohuslava Foerstera, Nonet op. 41 Aloise Háby – psaný v sedmitónovém systému, Nonet J. Kačinskase – věnovaný Českému nonetu, druhá věta z připravovaného Nonetu J. Mandiče a Largo melodico Noneto M. Ponce. Koncert byl pořádán Spolkem pro moderní hudbu. Návštěva nebyla velká. Program byl hodnocen vcelku neurčitě a kolísavě, ale soubor sám, jak se zdá, způsobil v Praze velké překvapení.

V Lidových listech (25.11.1932) se však vyskytuje jistá pochybnost o možnosti trvalé existence nezvyklého komorního souboru: „Nelze se ubránit poznatku, že soubor noneta je pro komorní hudbu nějak příliš veliký a pak také značným převládnutím dechů i značně nevyrovnaný.“ Kritik, který nakonec připsal: „Rádi bychom si ho poslechli jako interpreta hudby klasické.“ se usvědčil z naprostého nepochopení práce a významu Českého noneta. Jeho patrná nelibost k modernímu programu zřejmě ovlivnila i vztah k souboru.

České noneto muselo velmi často bojovat s nepochopením. Jeho nezvyklé složení a závislost na moderním repertoáru byly kritikům často proti mysli, zatímco skladatelé a obecenstvo přijímalo jeho existenci s nadšením. Trvalá zásluha Českého noneta je především v rozšiřování moderních skladeb mezi nejširší vrstvy obyvatelstva. České noneto vyvolalo zcela nový skladebný obor a nový reprodukční styl, který odpovídal nejmodernějšímu pojetí komorní hry. Provádělo díla nová, pro jejichž interpretaci neexistoval vzor. Tedy jeho premiéry byly a stále jsou objevné i v tomto slova smyslu. Možná i toto je jedna z příčin mnohaleté životnosti a světové popularity Českého noneta.

Úzká souvislost pojmu modernosti se jménem Českého noneta se v reakci kritiků projevila v dubnu 1933 v Itálii. Na koncertu vedle Nonetu op. 31 Louise Spohra a Septuoru Ludwiga van Beethovena zazněl i Nonet Josefa Bohuslava Foerstera – první skladba napsaná přímo pro České noneto. Obecenstvo opouštělo sál a v tisku zavládlo všeobecné rozhořčení: „Jakoby Řím nesnesl, tak jako jiná města, hudbu jakékoliv školy a země!“ (Il Tavere 15.4.1933). V prosinci 1933 navštívilo České noneto Itálii podruhé. Čtrnáct měst mělo možnost slyšet český komorní soubor, který pořádal až dva koncerty denně. Tři týdny trvala tato ohromná námaha, jež se neprojevila na kvalitě výkonu. Kritiky byly naplněny chválou. Koncertní agentury využívaly umělce maximálně. Nikdo se nestaral o jejich pohodlí či osobní zájmy. Ze třítýdenního turné strávili umělci volně jen tři dny, dva v Římě, jeden v Messině.

V roce 1934 nastudovalo České noneto několik dalších nových děl. Nejvýznamnější místo zaujímal Prokofjevův Kvintet pro hoboj, klarinet, housle, violu a kontrabas. Poprvé byl Kvintet uveden dne 14.4.1934 v Náchodě (soubor často přenášel své premiéry do mimopražských míst). Tato odvážná skladba, jedna z prvních velkého autora, které byly u nás uváděny, se však setkala s naprostým neporozuměním. To však členy souboru neodradilo. Nová díla byla prováděna v rozhlase a postupně získávala sympatie posluchačů.

Soubor samotný se však soustavně potýkal s existenčními problémy. České noneto bylo pro umělce spíše koníčkem než zaměstnáním. Umělci, vázáni nejrůznějšími povinnostmi v orchestrech a na konzervatoři, těžce hledali společný volný čas. To činilo zkouškám Českého noneta nemalé potíže.

Stejně tomu bylo i se zájezdy. Po dobu své nepřítomnosti si museli jeho členové za sebe platit výpomoc v orchestrech, takže finanční bilance jejich zájezdů byla obyčejně pasivní. Vedení orchestrů rovněž nerado vidělo vedlejší činnost svých zaměstnanců. Neudržitelný stav, vzniklý přílišnou pracovní roztříštěností hráčů, dospěl k vrcholu. Odchodem profesorů konzervatoře, 1. listopadu 1936, rázně skončila pětiletá vývojová etapa Českého noneta.

Na uvolněná místa přišli jiní, většinou z Československého rozhlasu (Jaroslav Blažek, František Hertl, Karel Hanžl, Antonín Hotový). Práce souboru byla poněkud snadnější, obzvláště když i jeho další členové také přešli do rozhlasu (např. Josef Hobík). Nastala doba poměrně klidné a umělecky přínosné práce. Třináctileté období téměř bez osobních změn bylo vedeno jakýmsi heslem: „Devět umělců, devět kamarádů, devět srdcí, jedna duše“.

Rok 1937 přinesl Českému nonetu velký úspěch na XV. Festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. Festival se konal ve dnech 21. – 27. 6. 1937 v Paříži. Již skutečnost, že soubor vystoupil bez dirigenta, byla senzací festivalu. S vytříbenou technickou dokonalostí přednesl obtížný Reinerův Koncert pro nonet. Commedie de Champs-Elyssées se 21. června 1937 stala svědkem velkého triumfu českého moderního umění. V pařížském rozhlase zahrálo České noneto Řídkého a Hábův Nonet. Po tomto virtuózním výkonu sklidilo zasloužené uznání. Paříž opět poznala, že Praha je významným centrem soudobé hudby.

V lednu 1938 soubor uskutečnil další zájezd do Itálie, kde absolvoval celkem šest koncertů. Velký úspěch měl ve Florencii. Obecenstvo, jež bylo známé svým ne příliš kladným vztahem k soudobé hudbě, si vyžádalo dokonce i přídavek.

Zbývající koncerty v sezóně byly vesměs premiérového charakteru. Repertoár souboru významně obohatily například Dětské písně a Nonet in Do Emila Františka Buriana, Divertimento Iši Krejčího, Nonettino J. Francla, Slunovraty op. 33 J. Vojáčka, Nonet S. Osterce a další. České noneto pečlivě studovalo všechny aktuální novinky. Ani tato skutečnost nezůstala bez povšimnutí kritiky: „Provedení všech skladeb, které přinášejí nesnadné reprodukční problémy, mělo vysokou úroveň. České noneto hrálo se známým zaujetím pro každé dílo a jeho sloh.“ (Národní politika, 23.4. 1938)

16. června 1938 byl v Londýně zahájen XVI. Festival Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, kterého se České noneto zúčastnilo. Cestou na tento festival provedlo díla Iši Krejčího, Aloise Háby a Otakara Zicha v pařížském a bruselském rozhlase, v Londýně Kačinskasův Nonet, Bentznovo Racconto a doprovody k Vučkovičovým a Krejčího Písním. Obzvlášť dílo Iši Krejčího sklidilo velký úspěch.

Odjezd Českého noneta na londýnský festival se odehrával v politicky neklidné době. V únoru 1938 dal Hitler ve veřejném projevu jasně najevo, že problém sudetských Němců bude podle jeho představ vyřešen pouze připojením německy osídlených oblastí v Československé republice k Říši. V květnu 1938 probíhají nepokoje v pohraničí v souvislosti s přesuny německých vojsk v blízkosti hranic, což přimělo tehdejší československou vládu dne 20. května k vyhlášení částečné mobilizace.

Čeští umělci se na festivalu těšili zvláštnímu zájmu, projevujícímu se nejen u hudební veřejnosti. Byl to důkaz sympatie jako protiváhy politické opatrnosti anglické vlády. Festivalu se zúčastnila i skladatelka a dirigentka Vítězslava Kaprálová, která zde řídila svou Vojenskou symfonietu.

Festivalem končila Českému nonetu i sezóna. Jeho členové se rozjeli na dovolenou, po níž se však sešli za daleko těžších podmínek. Zájezd do Londýna byl posledním zahraničním zájezdem souboru před vypuknutím druhé světové války.